K založení došlo v prosinci roku 2000 ve sklepní zkušebně bramborářského ústavu v Havl. Brodě, kde se sešli bratři Křížové s Jirkou Beránkem, Honzou Kruntorádem, Petrem Plodíkem a nadějným harmonikářem Pavlem „Kolíkem“ Kolářem. O něm nutno poznamenat, že se nikdy nestal úplným členem a na koncertech figuroval v roli hosta.

Tato pěti až šesti členná formace se tedy po několika společně ze zpěvníků zahraných písních rozhodla, že založení kapely nic podstatného nebrání a že už tedy zbývá jen vymyslet název a napsat několik vlastních songů.

Oba vytyčené cíle byly i po drobných peripetiích spojených s nerozhodností při výběru toho pravého jména nebo s obtížným prvotním skladatelským obdobím (kdy naše mysli zaměstnaly především hluboce oduševnělé texty Jirky Beránka) splněny a zárodečná fáze vývoje hudebního tělesa tak vyvrcholila 28.4.2001, kdy skupina již pod jménem Denudace (ve smyslu „odnudění“, ne pokles hornin!) vystoupila na koncertu při výstavě zahradního náčiní s vcelku pochopitelným názvem Zahrada 2001.

Další etapy naší historie se pak nesou především ve znaku různých přeskupování, nacházení nových a neočekávaných možností, v jejich následném zavrhování a vracení se k prvopočátkům (Honza například asi během 3 až 4 měsíců stihl zjistit, že basa je jeho vyvolený nástroj, slapování může zvládnout dříve než normální hru, ale nutně potřebuje speaker. V dalších 2 měsících pak objevil, že z něho basák asi stejně nikdy nebude, na speaker nemá peníze a před slapem dá přednost kytaře a začne cvičit Claptona. Nezačal.) Z kapely postupně odešel Jirka Berka a host Kolík. Adeptem na odchod byl zpočátku i Petr, jehož bubenickou židličku si začal zabydlovat Honza Jaško. K tomuto kroku však nedošlo. Nezůstalo samozřejmě jen u odchodů. Přišli např. David Pešek, Milan saxofonista a kdo jiný než opět Kolík, tentokrát v roli nadějného basáka. Aby se však předešlo dohadům, kam zmizeli, musím říci, že jejich působení v bandu mělo délku trvání v průměru kolem 2 hodin.

Navzdory těmto pohybům uvnitř skupiny se nám po několika lepších i horších koncertech podařilo natočit první cd – demáček a i přes slabší grafickou úpravu už tak dost hubeného bookletu všechny výlisky dobře prodat (popř. dobře rozdat). Období nahrávání bylo však neobvykle klidnou etapou naší historie, a tak muselo zákonitě k něčemu dojít. A také, že ano. Potom, co Honza učinil své objevy v oblasti basové kytary, se nám nepříjemnou absenci tohoto nástroje v naší hudbě podařilo nahradit Tomášem Bittermannem, který, naštěstí pro nás, byl v toho času hudebně nevytížený a po vysvětlení, že skutečně nehrajeme jako Chinaski nabídku přijal. Idyla však vydržela velmi krátce – po několika zkouškách, kdy vše vypadalo nadějněji, než kdy dřív, nám kytarista Láďa Kříž oznámil, že mu hra již nepřináší potěšení a že končí. Tento fakt potom způsobil dočasnou krizi a dohady o budoucnosti…

Protože ale existují naše stránky a protože od té doby jsme měli další koncerty, musí být všem jasné, že toto Láďovo rozhodnutí neznamenalo definitivní konec. Již o pár dní později se sešla v non-stopu Campanulla nová Denudace. Ne, že by tu byly nějaké nové tváře, dokonce ani Kolík s nějakým novým nápadem se schůze neúčastnil. Zbylá čtveřice (Kuba , Honza, Petr, Tomáš) se zde však dohodla v pokračování v tomto složení a příští víkend se již sešla na zkoušce, aby tak začala 2. období působení skupiny. Tomu, že by se mohlo jednat o období úspěšné, nasvědčují 3 úspěšné koncerty a žádný novinový článek označující nás názvem jiného souboru s přívlastkem „brodský“.

Ani toto, zpočátku tak nadějně vyhlížející i znějící seskupení, však nemělo mít dlouhého trvání. Po několika vcelku úspěšných koncertech totiž došlo k zásadnímu a jak se později ukázalo i pro tuto sestavu osudnému rozhodnutí, a to natáčet demo cd ve studiu Konečná u nám již dobře známého zvukaře-samorosta Libora. Ačkoli v prvních dnech nahrávání vše probíhalo nadějně (tedy nám to tak alespoň tehdy připadalo, protože s odstupem již tuto „nadějnost“ hodnotíme také jinak), jak se začala práce na cd protahovat, problémů přibývalo a přibývalo. Několik promrhaných odpolední, kdy se většinou ve Švejkovské restauraci čekalo, až Liborův přeplněný počítač najde vedle nespočtu cikánských kapel i kousek místa pro nás, několik promrhaných odpolední, kdy se čekalo, tentokráte již ve studiu, až Libor na svém neuklizeném disku najde to, co jsme již měli nahrané a v neposlední řadě několik promrhaných odpolední, kdy se čekalo na samotného Libora, jehož mlčící telefon značil dočasnou nezvěstnost, tak tento všechen ztracený čas se stal příčinou prudkého poklesu chuti do hraní a vůbec do společného fungování a předznamenal tak krátkou kapitolu naší historie, kdy jsme měli snad nejblíže k definitivnímu rozpadu.

Po tom, co jsme již nahrávání vzdali a přestali zbytečně zaměstnávat Liborovu hlasovou schránku, vloudila se mezi nás nepohoda, jež byla na některých zkouškách takřka hmatatelná. Bylo jasné, že kapela potřebuje nějaký čerstvý vítr, nějaký nový impuls, který by znovu odstartoval to, co bylo před natáčecím faux pas tak slibně rozjeto. A jak už se tomu tak stává, má-li vzniknout něco nového a zdravého, je třeba, aby cosi starého a nefungujícího bylo odstraněno. A právě touto starou a již bez nadšení pracující částí skupiny se v našich očích stal jeden ze zakládajících členů a pro mnohé lidi, kteří hlouběji do kapely neviděli, i dlouhodobý symbol Denudace, zpěvák Honza Kruntorád. Na jedné z nejtíživějších zkoušek, jaké jsem kdy zažil, byl námi třemi, již jsme se o jeho odejití předem dohodli, vyzván k opuštění našeho společenství, což se bohužel neobešlo bez planých výtek, nabubřelých řečech o „Velkém plánu“ a několika protichůdných výlevech, po jejichž odeznění a Honzově odchodu ze zkušebny tu zůstalo velké dusno, tentokrát poprvé nezpůsobené zpocenými hudebníky či Peterovou sekanou změněnou v plyn…

Nicméně tento zkraje poměrně bolestivý krok se ukázal být tím nějsvěžejším vánkem do našich plachet. Ve zbylé trojici –Kuba, Bíťa, Peter- jsme začali zkoušet s velikou chutí dál, starší věci jsme předělávali na můj zpěv a hlavně se obuli do nových věcí a nového stylu hudby, jenž nám byl dosud zapovězen. Ve všeobecném klidu a mnohem zdravěji fungující Denudace se pak v tomto svém novém, na míru šitém hávu, představila úzkému kruhu přátel během zahradní party na našem dvoře, která znamenala jednak znovunastolení koncertního hraní s vlídným přijetím publika (co by také netleskali, když byly buřty zadarmo…) a jednak definitivní odstřižení i těch nejslabších zbývajících vazeb kapely na Honzu K., který nás o sobě přesvědčil svým krátkým výstupem, při němž, notně posilněn tequilovým, či jakým to pivem, stihl nejprve, marně hledajíc slova, vstoupit do jedné z našich písní, poté si zatančit s nebezpečně se naklánějícím slunečníkem, zručně zabodnout do země železnou tyč zhruba půl metru od mé nohy a na závěr svého čísla, již odváděn duchapřítomným Ondřejem V., pak zřejmě v pohnutí textem „Vypsané fixy“ roztočit nad hlavou a k sousedům odhodit místo mrtvého čápa sáček cibule … S letící cibulí tak jakoby odlétla i stará tvář Denudace a ve svěžích tónech rozeznívajících hrdla lahvových piv se začala pomalu zračit světlejší budoucnost.

Ačkoli číslo tři je někdy v lidských vztazích přespříliš vysoké, co se týkalo naší kapely, brzy se nám začalo zdát málo. V tomto počtu a bez doprovodné kytary bylo třeba zcela změnit charakter našeho hraní, zejména já jsem upustil (díky Bohu za to) od dlouho trvajících nafouknutých sól a přeorientoval se spíše na promyšlenější podklady. Aby tak naše hudba měla zajímavější podobu, rozhodli jsme se po krátkých úvahách pro řešení- obrátit se s prosbou o výpomoc na dva hosty, kteří budou novou krví jak hudebně, tak lidsky.

A tím se ke kapele připojila naše dlouholetá milá kamarádka, havlíčkobrodská diva Šárka Augustinová, se kterou se Bíťa sešel již v kapele „Na rybách“ a náš známý z neúspěšného nahrávání a můj dlouholetý volejbalový soupeř, chotěbořsko-brněnský saxofonový „týpek“ Petr Chalupa. Ač měli oba zpočátku statut hostů, brzy bylo jasné, že se stanou taktéž plnohodnotnými členy kapely, a pojmenování „hosté“ se poté na koncertech užívalo spíše jen ze zvyku. Jak Šárka svým hlasem, tak Petrův saxofon znamenali pro náš zvuk velké oživení a konečné odpoutání se od kytarové epochy. S Šárčiným naturelem se u nás začali objevovat hlubší a zamyšlenější skladby, Petrovo hudební cítění zase znamenalo jasné zabarvení do funku. A jelikož i já, jakožto autor, jsem již uměl pracovat s více než třemi akordy, začal se rýsovat hudebně velice kreativní a barvitý repertoár, v němž staré „hitovky“ přestávaly mít své místo a v němž se začal formovat náš zcela nový muzikantský švih. Po absolvování mnoha koncertů, během nichž se náš playlist ustálil na zhruba dvanáct jistých věcí se tak znovu, asi tak po roce od té trpké zkušenosti, vynořila otázka nahrávání. Jelikož zvuk Liborova jména v nás dosud vyvolával nepříjemné mrazení (zejména v Bíťovi, který nejenže nic pořádného nemohl nahrát, ale ještě mu v Liborově švejkovské chvilce nepozornosti nějací malí vandalové, s naším zvukařem příbuzní, poničili basové kombo a mě navíc rozšlápli sluneční brýle) a jiné studio, které bychom byli schopni zaplatit nám na mysl nepřišlo, rozhodli jsme se zkusit tentokrát celou nahrávku vytvořit svépomocí v domácím prostředí naší zkušebny, resp. malé kuchyňky, v níž je umístěn počítač. A takto tedy vzniklo naše druhé demo s nečekaným názvem Denudace, které nás stálo mnoho hodin nahrávání a následného čištění šumů a stříhání nepřesností a taktéž mnoho úsilí ohledně vylisování cd, zajištění obalů, které ze starých návrhů výtvarníka Dana Korába vytvořil perknowský grafik a milovník mláďat Sami. Vynaložené námahy jsme však rozhodně nelitovali, vždyť jsme po zhruba třech měsících měli konečně demo s novými písněmi a mohli se tak vymanit ze stínu starých pop hitů, jimiž se pyšnila naše první nahrávka. Slavnostní koncertní křest se uskutečnil v Přibyslavi v rámci tamního filmového klubu, kde Šárka náš disk (a s ním i mě) schladila proudem šampaňského.

Protože změny sestavy se už pro nás staly jakýmsi trendem, ani tato pětičlenná formace se neměla dožít více než dvou let. Tentokrát se však naštěstí nejednalo o nic tak drastického, jako tomu bylo v časech dřívějších, a tak si pouze Šárka, která jakožto vytížená dramatická umělkyně mezinárodního formátu neměla čas věnovat se všem stránkám své působnosti naplno, vzala zpět svůj statut hosta, tentokrát již spíše příležitostného. Nutno poznamenat, že celá záležitost proběhla v poklidu a smírně a tvář kapely tím žádného šrámu nedoznala.

Zbývající čtyřka mohla pokračovat v solidně rozběhnutém fungování Denudace, oproti předchozím rokům se zdařilo sehnat více a více koncertů a sehraná skupina tak byla schopna vybrat čtyři nejjistější a nejzajímavější písně na další demo cd, natáčené konečně ve zcela profesionálním prostředí studia „Propast“ Petra Jandy a v přítomnosti vynikajícího zvukaře i člověka Zbyňka Sommera, který s námi ve vší trpělivosti absolvoval ony hektické dny, kdy jsme pod tlakem času resp. peněz v nejlepší možné míře ony čtyři věci nahráli, a před kterým teď ještě leží ta neoblíbená mravenčí práce konečných úprav a finální mixáže. Vzhledem k tomu, že se nahrávání na naše pozvání účastnili i dva ochotní hosté- fenomenální pianista Michal Hájek (taktéž sbormistr brodského Jasoně, s nímž jsme spřízněni přes společný divácky velice úspěšný projekt moderních písní) a výborný trumpetista Pavel Málek, a také díky Zbyňkově zručnosti, slibuje toto nové cd, pro něž jsme vybrali název podle jedné ze skladeb- „Zahradní idyla“, skvělou směs toho nejlepšího, čeho je naše kapela schopna.

Stejně jako před dvěma lety, kdy se naše budoucnost po radikálním řezu značně vyjasnila, tak také v této době máme před sebou jen a jen světlé zítřky. Jen namátkou- koncert 30.7.2005 na festivalu Benátská noc, účast v dalším kole soutěže kapel „Skutečná liga“ téhož dne, či vystoupení na havlíčkobrodském celoročním kulturním (a také alkoholním) vrcholu „Handball Help“ které proběhne 19.8.2005 s Jasoněm a 20.8.2005 s vlastním programem. Pro příští rok je zde navíc veliká pravděpodobnost většího působení skupiny v Praze, kam jsem se konečně po osmi letech gymnázia protlačil a měl bych zde studovat, což je další velkou výzvou a impulsem k pokračování v práci a k rozvoji kapely. Momentálně jsme plni očekávání, v napětí, kam že nás vody české hudební scény zanesou. Ale ať už to bude kamkoliv, po posledním zmíněném nahrávání se Zbyňkem jsem si stoprocentně jistý, že se sami sobě nikdy neztratíme…

Ačkoli se nám od mého posledního kronikářského zápisu zase nepodařilo srazit celosvětovou cenu ropy, dobýt přední příčky evropských hitparád a ani zahnat hlad afrických dětí, přece jen se našemu uskupení přihodila řada významných událostí, jež stojí za to zaznamenat. Na prvním místě je v tomto časovém úseku rozhodně natočení slibovaného demo snímku „Zahradní idyla“, jež nám kromě Djangova oškubání přineslo i mnoho příjemných pocitů a dojmů, a které také i přes mnohdy počínající příznaky šílenství, provázející nahrávání, znamená konečně plnohodnotný propagační materiál naší hudby, jenž nám tak dlouho scházel (ačkoli ten disk z Plovárenská Records podle mě taky nebyl vůbec zlý…).

Místo plánovaných čtyř písní se na nahrávce nakonec díky šťastné náhodě objevilo věcí pět, původní čtyřka songů byla doplněna „Panem O.“, nahraným díky panu Ackermanovi u pana Jandy za jeden panský den tentokráte pěticí pánů, hostování připadlo mistru Michalovi Hájkovi, který nám přispěl několika tóny ze své hrací skříně. Stejně jako v případě prvního kuchyňského demo snímku, i o „Zahradní idylu“ byl nevídaný zájem, a tak jsme využili našeho marketingového čuchu a oněch 200 cd rozdali během pár měsíců.. A protože kráčíme s dobou, řítící se do elektronického pekla, poskytli jsme všem žádostivým posluchačům nové songy i zde na našich stránkách ve formě mp3, takže stahujte, palte a hlavně poslouchejte.

Už se opět těšíme na léto, protože to minulé pro nás znamenalo mnohá pěkná koncertování. Ať to byla poledním sluncem doběla rozpálená Lipnice s nezdolně tančícím opilcem, nebo unikátní zájezd na Benátskou noc, kde jsme zkroucení v autě naslouchali líbivým melodiím Vítkova kvarteta,ačkoli Vítek byl celou dobu s námi ve voze, nebo okouzlující výlet do Nové Paky na festival Pecka Nová Paka, kde kupodivu chyběla naše oblíbená kapela Nový paka, ale jinak to byl velmi příjemný zážitek. Letním vrcholem bylo potom vystoupení na Handball Helpu, kde jsme spolu s celým pěveckým sborem a několika jeho hosty roztančili plné havlíčkobrodské náměstí a zejména skupinky Rómů, již při poslechu písně „Romale“ málem šli do nebe. Horké dny však odnesl čas a nás čekal sychravý podzim a krutá zima. V těchto dvou teskných obdobích jsme ale přesně dle předpovědi arcinovinářky Hany Nevolové zaútočili na Prahu a začali se zabydlovat v příjemném, nově fungujícím klubu Velvet, kde jsme uspořádali už dva koncerty a třetí chystáme v březnu.

Ve výčtu novinek posledního půlroku pak konečně rozhodně nemohu opomenout přijetí nového člena, amatérského cukráře, profesionálního kontrolora japonských výrobků, výborného kongaře a především skvělého člověka Vaška Lindla, jenž našemu mírně znavenému morousnickému stroji opět dodal potřebnou šťávu a šmrnc, a který do kapely kromě monstrózních Bachových gulí (nejezte více než jednu!!) přinesl též velkou porci pohody, což je znát jak na zkouškách, tak na koncertech. Takto nově otuženi tedy míříme mnoha dalším koncertům vstříc, podrobnosti o nich najdete v Novinkách, já pouze vyzdvihnu společné hraní s úžasnou kapelou Gulo čar, které nás čeká 25.2. 2006 v klubu Batyskaf ve Žďáře nad Sázavou. Mohla by to být vskutku velmi zdařená akce, protože Gulo čar je rozhodně skupina zvučného jména a řízného funky stylu, tak se těšme.

Jinak nám nezbývá, než opět čekat, co nám osud přivane, a doufat, že po nějakých pěti měsících budu na tomto místě opět Vašim zvědavým čtenářským duším popisovat, co že nového se kapele Danaus…teda Defraudace, nebo jak, přihodilo.